b. brožová jemnosti 17 b

Zdánlivě niternosti

Blanka Brožová

Sama autorka pojmenovala představovanou sérii obrazů souhrnným názvem Jemnosti. Vždy je zásadní, aby autor(ka) sama dokázala své umění pojmenovat. Umění bez názvu není sice méně uměleckým, ale ztrácí na autenticitě a důvěryhodnosti. Schopnost autorky stát si za svým a divákům navíc poskytnou klíč k dešifrování jejích sdělení je pro Blanku Brožovou zásadní, ne-li dokonce typické. Upřímné gesto, kterým otevřeně komunikuje. Přesto jsem jí tento název neuvěřil.

Blanka za svou profesní kariéru prošla mnoha vývojovými fázemi: od kresby uhlem a tužkou, přes pastel, někdy doplněný skleněnými broušenými kameny, až k detailně propracovaným akvarelům. Akvarely se staly v posledních letech jejím základním vyjadřovacím jazykem, který mezi lety 2014 -2016 detailněji zkoumala a hledala jeho možnosti i hranice. Přes tento bohatý výrazový slovník, však Blanka zůstává věrná sdělovaným obsahům. Mění pouze formu, kterou zdůrazňuje naléhavost svých příběhů.

Dnešní doba ráda porovnává, srovnává a hodnotí. Stejně tak i tento text měl být o zasazení Blančiny tvorby do širšího rámce dnešního českého moderního umění. Je to úkol nelehký, ale především postrádající smysl. Současná umělecká scéna je více než jindy mnohovýznamová, více formová, nekonzistentní a často nečitelná. Není taková sama od sebe, pouze reflektuje aktuální společenské a kulturní klima. Sociální systémy nejsou izolované, ale vzájemně se prostupující entity. Masová a virtuální media nás zahlcují informacemi a stírají rozdíly nejen mezi jednotlivými kontinenty, státy, městy, ale i námi jako individuálními bytostmi. Zdánlivě neviditelný tlak, který je na nás vyvíjen, je artikulován právě v současném umění. Hledání sebe sama, pocit zmaru, genderová identifikace, odosobněné instalace, hlubinné temné kompozice nebo ukřičené jásavé manifesty a do sebe zahleděné volání o pomoc. To jsou vše hlavní témata, která jsou společná a prostupující aktuálním světem umění. A ani jedno není vlastní Blance Brožové.

Tvorba Blanky by se tedy dala hrdě nazvat jako nesoučasná, mimo aktuální nevyřčený konsensus. Jinými slovy: nadčasová, osobitá, pravdivá a upřímná. Malby neaspirují a ani neusilují o vyřešení velký globálních témat, a ani osobních krizí jednotlivce versus společnost. Věnují se totiž něčemu daleko důležitějšímu: pocitům individuální bytosti a smysluplnému naplnění vlastního života. Nelze totiž reagovat pouze na důsledky, ale naopak hledat příčiny. Pojmenovat základní determinanty a rozklíčovat podstatu našeho vnímání. Protože svět může být jiný, pouze pokud jeho elementární prvky, tedy my sami, budou zdravé, uvědomělé. Jednou z cest jak toho docílit je návrat či inspirace přirozeným, tedy něčeho, co zde bylo a je, ale pouze jsme to přestali vnímat. Blanka naše pocity přetavuje zpět do archetypů. Elegantními gesty a tahy štětce transformuje životní příběhy do uchopitelných přírodních výjevů. Složitý překlad však na diváka může působit až lapidárně pokud si neuvědomuje jejich komplikovanost. Motýlí larvu můžeme vnímat pouze jako hmotu, avšak skrývá se v ní mnohem více: složitá transformace, nový život, absolutní fyzická proměna. Stejně tak orel může být pro nás prostým ptákem, avšak zároveň dravcem, nekompromisním zabijákem, i starostlivým otcem. Síla Blančiny tvorby spočívá ve schopnosti podávat závažná (osobní) a mnohočetná témata přímou formou, která však není triviální. Upřímost jejích maleb je vyvažována složitou kompozici barev a narativním obsahem. Nevěnuje se pouze depresivním okamžikům, ale dokáže stejnou měrou zhodnotit i pozitivní aspekty a události života, které nepůsobí nijak pateticky. Stále si dokáže uchovat odstup a racionální základ. Její malby mohou působit jemně, ale rozhodně se nebojí reality. A to je i důvodem, proč pro mne tato výstava není o Jemnostech, ale o jejích Zdánlivých niternostech. Niternosti samotné autorky, které však prožíváme my všichni a ona nám je pouze odkrývá.

V Praze dne 12. ledna 2017

Miroslav Pavel

historik architektury a kulturní antropolog

kurátor Galerie Nativ